Jsou místa, která mi přirostla k srdci okamžitě. A jsou taková, která jsem ani přes velkou snahu a otevřenost nepochopila.
Jedním z těch druhých je kladenský park Trilobit. Relativně malý kousek země, z jedné strany sevřený sídlištěm a z druhé starší zástavbou. Park odkazuje na kladenskou prehistorii – období prvohor – a ztvárňuje skupinu stromovitých plavuní a z ní vylézajícího stylizovaného Edaphosaura. Kov a beton uprostřed domů. Zvláštní místo.
Až dnes, když jsem šla kolem, nahlédla jsem onen park docela jiným způsobem. Ostré podzimní slunce, jasné modré nebe a až neodbytně červené listí mě doslova vtáhly. A já zalitovala, že s sebou nemám fotoaparát.
I tak mi to nedalo a vytáhla jsem alespoň telefon a pokusila se zachytit génius loci.Několik kroků, prchavost chvíle a především proměnu. Nový vjem z prostoru, jeho naplnění a pochopení.
Tvary, barvy a ticho.
Až k poslednímu záblesku.