Co dělám, když nedělám? Motám!


Jsou večery, kdy si potřebuji odpočinout od štětců, palet, tabletů i počítače. Na pastelky je tma… na spaní brzy. Tak přichází ke slovu příze, provázky, šňůrky. 

Už v dětství jsem se nadchla pro ruční práce. Drhala jsem. Kdo by tenkrát nedrhal, když tolik frčely sisalové závěsy na květináče, nástěnné dekorace z umělého lýka a drhané přívěsky na krk. Naučila jsem se základy háčkování, pronikla do tajů dlouhých i krátkých sloupků. A od mamky pochytila i základ pletení. Objevila jsem i frivolitky (krajky vytvářené z tenké příze pomocí jednoho nebo dvou člunků). A pamatujete na dutinky? Tenkrát jsme s holkama chodily, nosily si děvěné špulky od nití vylepšené čtyřmi hřebíčky a motaly „hady“.  Vážně mě to bavilo. 

S malou postpubertální přestávkou mě příze, provázky a šňůrky provází dodnes. Dokonce jsem se už naučila plést díry, ujímat i přidávat. A zbavila jsem se ostychu z ponožkových jehlic. Na dutinky jsem pořídila mlýnek (dost ušetří čas). Vyzkoušela jsem si vázání čínských uzlů, okusila i nitěnou grafiku a splétání šňůr. 

Barvy, tvary, rozmary

Oblibu jsem našla v samovzorovacích přízích. Barvy mě zkrátka baví, a to nejen na paletě. Líbí se mi i moment překvapení, kdy dopředu nevím, jak přesně bude hotový výrobek vypadat. Nezdráhám se kombinovat i více přaden různých barev a vytvářet originální melíry.

Největším slabost mám pro ručně barvené příze Decida.  Miluji jejich brilantní barvy, nápadité barevné kombinace a k tomu všemu ještě úžasný materiál (merino, vlna, hedvábí, bambus… akryl jsem opustila už dávno, neboť od přírodních přízí již není návratu). Když přidáte nesmírně milou a vstřícnou autorku, je volba jasná!

Share